Cesta k horám
Už ani nevím, co mě v mládí tak ovlivnilo, zda každodenní dojíždění přes Horku do Býchor na základku, či cesty na kutnohorskou průmyslovku přes Kaňk. Nebo to byly prázdninové dovolené na krkonošských chalupách, kde jsme každý den, já a sestřička s tátou za ruku, dobývali první výškové metry a první vrcholy? Později jsme s kamarády pomalu přicházeli na to, že tam nahoře v horách se nám lépe dýchá, že tam v horách přicházejí pocity svobody a bezstarostnosti, v dnešní tak složité době, pocity opravdového žití. Zážitky, které v horách člověk získal, jsou natolik silné, že ostatní je malicherné a bezvýznamné. Ze začátku nám stačily jen ty naše hory - v zimě na bežkách, později na skialpech, v létě pak vandry, později expedice. Krkonoše, Jeseníky a Rychleby s naším srubem... člověk chtěl stále výš a dál. Začali jsme objevovat Slovensko - Roháče, Nízké Tatry, Fatry, ale i ty se nám zdály být menší a menší. Neuplynulo mnoho času a my začali hledat tu opravdovou svobodu v horách Rumunska, Ukrajiny, v Alpách, na Kavkazu a letos aj ve velehorách Asie.
Snívání o Asii
Na horách jsem před třemi lety potkal i své druhé já - Aničku, která k horám cítí něco podobného jako já. Už ani nevím koho z nás dvou ta troufalost napadla, chtěli jsme opět někam vyrazit, někam daleko... do Asie. A jak čas plynul začali jsme snívat a následně aj plánovat. Proč bychom měli tolik času obětovat pro cestu jen do jednoho asijského pohoří, když jsou od sebe jen pár stovek kilometrů? A tak se naše sny rozrůstaly, po Than-Shanu a Pamíru v Kyrgyzstánu přišel Pákistán, Čína a Indie, kde se nacházejí další pohoří jako Karakorám, Hindukůš a Himaláje. Stačilo nám půl roku: Práce, brigády, šetření financí, shánění map, průvodců, pojištění, očkování a nespočetné návštěvy a fronty na ambasádách v Praze a Vídni.
Je 31.5. 2005
Na kolínském nádraží s batohama sbalenýma na celý rok kupujeme jako ostatní lístek na vlak, paní za okénkem však netuší, že naše cesta nekončí v Bratislavě... Tam jen vyřídíme letenku Kyjev - Moskva - Biškek a už si to hasíme s tátou Aničky a maminčinými řízky na hranice s Ukrajinou. Má to svůj důvod. Z Užhorodu totiž za babku kupujeme jízdenky do Kyjeva. Noc ve zcela novém vlaku byla pohodová a ráno nás už vítá rušná ukrajinská metropole. Couráme po památkách a navečer poprvé na naší cestě rozkládáme stan, a to na poli přímo pod přistávací dráhou kyjevského letiště. Ráno se snažíme pochopit systém odbavení, vždyť oba letíme poprvé. Letadla Aeroflotu se zdají být docela v pohodě a po přestupu v Moskvě bezpečně přistáváme na nerovné, spíše drncavé letištní dráze hlavního města Kyrgyzstánu - Biškeku.
Kyrgyzstán
"Hello, hello taxi." Taxikáři jsou ještě víc otravní než kdysi na Kavkaze a začíná smlouvací obchod, který nás de facto po celou dobu cesty neopustí. V Biškeku díky mému žaludku, kterému se moc nelíbí zdejší jídelníček, zůstáváme pár dní. Sháníme mapy a vyřizujeme tzv. OVIR - policejní registraci, ale pak už hurá do hor. "Tam se nedostanete, cesta je zavalená," hmm, co teď? Nevadí, dojeli jsme až k sesuvu, který opravdu bránil čemukoliv projet, ale pěšky to byla hračka. Na začátek doliny Čon Kemin, která se nachází mezi hranicí s Kazachstánem a jezerem Issyk Kul jsme se nakonec dostali stopem.
Samotná dolina plná polodivokých koní, rozkvetlých luk, pastevců a jejich jurt je dlouhá kolem 80 kilometrů a je obklopena ze všech stran zasněženými horami tyčícími se do výšek kolem 6.000 metrů. První noc v horách jsme spali u velmi fajné Kyrgyzské rodinky a začali tím objevovat pro nás tak odlišný zdejší život. Dolina byla opravdu dlouhá a překrásná - nekonečné louky a neustále nás doprovázející horská ledovcová řeka, která nás nejednou donutila sundat boty a okusit při brodění její mrazící vodu. Sedm nocí jsme strávili v této dolině, než jsme se po pás ve sněhu, za sněhové vánice uprostřed léta, vyškrábali po ledovci do sedla ve výši 4.000 metru, a tím se přehoupli do další, neméně ohromující doliny Ak Su. Ta nás dovedla cestou necestou i na korbě náklaďáku s kradeným dřevem a úplatkem (živým beranem pro šéfa parku) k břehům bájemi opředeného jezera Issyk Kul.
Samotné jezero, které je prý druhým největším jezerem alpského typu na světě, nám dopřálo úžasný relax, nejenom čistotou vody, zasněženými horami okolo, ale aj pohostinostím zdejších lidí, která nezná mezí. Nejednou jsme se účastnili oslav či hostin a dávali se do řeči s úplně neznámými lidmi na ulici. My Čechoslováci máme totiž oproti ostatním západním zemím obrovskou výhodu: "Niet problema gavarit parusky." To je i jeden z hlavních důvodů, proč jsme v Kyrgyzstánu potkali jen pár zbloudilých Evropanů. Od průzračného jezera jsme chtěli vyrazit pod sedmitisícovku Chan Thengri. Na červen neobvylé množství sněhu ve zdejších horách nám však dovolilo na nejméně čtrnáctidenní trek zapomenout. V zemi hor však nebyl problém najít náhradní řešení - přechod Ferghanského hřbetu, který se nachází na jihozápade Ťan-Šanu. Stopem jsme se po třech dnech dokodrcali spíše necestou než cestou do vesničky Koš Dobé ležící na úpatí hor, řekl bych spíše na konci světa.
Přes sedlo v sedlech
Hned po příjezdu poštovního auta, které nás svezlo a zajíždí sem jen jednou do měsíce, se nás velmi ochotně ujal předseda vesnice Dajerbek. Prý nám se vším pomůže, s ubytováním, cestou do hor, a co nás nejvíce potěšilo, i se sháněním koní, na kterých se pak do hor vydáme. Večer nás jeho rodina hostila ve svém skromném obydlí. Na počest naší návštěvy vařili berana a těstoviny. Po večeři jsme se šli s předsedou a jeho děckama projít nad vesničku a pak jsme si dlouho do noci povídali o rozdílu mezi zdejším a naším světem. Kolik kdo vydělá peněz, že on jako předseda si vydělá měsíčně jen 1.500 somů, což je v přepočtu asi 750,-Kč, že jeho majetek je jen dům, kráva a stádo koz, záchod je jen černá díra v zemi za zdí na dvorku... Ráno snídáme nejběžnější zdejší jídlo. Jako hosté jsme ke chl;ebu, který si namáčíme v čaji s mlékem, dostali i marmeládu. Fotografujeme se, lidé a děti přibíhají a chtějí se fotit tolikrát, že spoušť, mačkám už jen jako. Po polňačce se dostáváme až do doliny k jurtám, kde přes léto žijí předsedovi rodiče a pasou zde ovce. Opět se koná hostina na naší počest, nikdo nikam nepospíchá, jen přihlíží... Prý jsme první cizinci ve zdejším kraji. Po čaji s mlékem vyrážíme opět do hor. Se dvěma průvodci (syny předsedy) jsme čtyři lidé na třech koních.
Anička sedí na hřbetu poprvé v životě a já asi potřetí. Koně jsou však úžasně poslušní, a tak si jen užíváme zdejších hor. Usazeni v sedlech přecházíme sedlo položené v 3.500 metrech, brodíme horské řeky, kráčíme sněhovými poli a opět poznáváme život Kyrgyzů z jiné strany...
My se tu nemyjem
Z hor jsme posléze zamířili opět do civilizace, a to do města Oš u Uzbeckých hranic, kde jsme si dali kratší oddych, vyprali, dolpnili jídlo, zažili malé zemětřesení a poslali domů zprávu, že žijem. Odtud jsme pak starým "uazem" zamířili na jih pod Pamír. Cesty v Kyrgyzstánu jsou většinou jen prašné polňačky s velkými výmoly a se sněhem i v létě.
Často jsme byli nuceni jet víc jak půl dne, ale stálo to za to. Vesničku Sary Taš pod Pamírskou stěnou a známým sedmitisícovým vrcholem Pik Lenin jsme nazvali místem na konci světa doslova a do písmene. Prý tu jsou jen dva měsíce v roce bez sněhu, což není divu, když leží skoro ve čtyřech tisících metrech. Dominantním náboženstvím Kyrgyzstánu je islám, ale když bychom se v Sary Taši nezeptali, kde mají mešitu, sami bychom ji nenašli. Starý barák se sedlovou střechou a špinavými okny byl uzavřený, hlavní stařešina, který tu kázal, marodil. Celé modlení se tak odehrávalo jen před jídlem, a to jen tak hozením rukou nad talířem. Neméně zajímavá byla místní hygiena. Na mojí otázku, kde se slečna, u které jsme strávili nejednu noc, myje, odpověděla: "My se tu nemyjem, jen občas chlapi zajdou do baně". Na hranice s Čínou jsme se dostali opět stopem, a to přímo na Kamazu - značce známé mezi náklaďáky z Rallye Paříž Dakar.
Mao Ce-tung
Čínu jsme brali jen jako tranzitní zemi mezi Kyrgyzstánem a Pákistánem. Západní Číně vévodí historické město Kašgar, které po celou svou existenci fungovalo jako velké tržiště uprostřed hedvábné stezky. Obchodovalo se tu opravdu se vším, ve starých uličkách bylo možné spatřit řezbáře, pekaře, kováře. Kašgar má, ale i své nové město plné moderních obchodů a továren. Uprostřed tohoto kšeftování však naznačuje zdvižená pravice druhé největší sochy Mao Ce-tunga, kdo je v Číně pánem. Kašgar leží na počátku světově známé horské silnice Karakoram high way spojující Čínu a Pákistán. I my, stejně jako dávní obchodníci, jsme po ní vyrazili. Tato cesta se proslavila nejenom tím, že vede mezi Himalájemi a Karakorámem, ale hlavně svojí cenou, která se nepočítala na peníze, ale na lidské životy. Vede ve výši až 5.000 metrů, i v létě jsou některé úseky pod sněhem a místní klimatické podmínky jsou pro člověka velmi obtížné.
Byrokracie pod Nanga Parbatem
Oblast na rozhraní Karakorámu, Himalájí a Hindukůše v severním Pákistánu se nazývá Hunza. Lidé zde dokážou žít jen díky vodě z ledovců a úžasnému systému zavlažovacích kanálů a kanálků vysekaných ve skále až k jejich políčkám.
My jsme v této oblasti navštívili nejeden horolezecký základní tábor zdejších sedmitisícovek jako Rakapoši a Diran, procházeli se po provazových mostech nad peřejemi řeky Hunza a jezdili na střechách místních omalovaných kamiónů.
I přes zdejší byrokracii se nám zdarma podařilo dostat do základního tábora osmitisícového vrcholu Nanga Parbat, ze strany tzv. Rupálské stěny, která měří přes 4,5 km a je prý nejvyšší stěnou na světě. Zde jsme strávili nádherný večer se Slovinskou horolezeckou expedicí, která bojovala o vrchol a čekalo nás ještě krásnější ráno plné slunce a pozorování horolezců stoupajících ve stěně. Stopem jsme se pak přes Deosainské pláně, kde se ve výši 4.000 metrů nacházejí nádherně průzračné řeky a rozkvetlé louky, dostali do městečka Skardu, východiska pro horolezce mířící na K2.
Odtud nás čekala dvoudenní cesta autobusem nebezpečnými soutěskami řeky Indus až do hlavního města Pákistánu, Islamabádu. Kvůli vedru jsme si místní památky projeli na zapůjčené motorce a rychle pospíchali do Indického Himaláje. Islámská víra má v Pákistánu mnohem větší vážnost než v Kyrgyzstánu. Na ulicích jsou převážně vidět jen muži a na políčkách nad vesnickami zase jen ženy. Ženy musí ve společnosti chodit zahalené a v doprovodu svého muže. V rodině se jako první vždy žení nejstarší syn.
Tibet v Indii
V Indii je to opět trošku volnější. Tento stát je nejenom na vyšší životní úrovni, ale hlavně se tu setkává vícero náboženství a filozofií: hinduismus, buddhismus, islám, sikhismus..., ale třeba i křesťanství.
My jsme opět zamířili do hor, do míst jako je Dharamsala - exilové sídlo tibetského vůdce Dalajlámy, či Manali - městečko "hipísáku", kde místní nabízejí marihuanu jako chleba či vodu. Ani zde jsme však nepobyli dlouho a jeli jsme dál indickým Himalájem na korbách cisteren s naftou, určenou pro armádu v Kašmíru.
Přes nejvyšší sedla světa jako Tanglang la, Khardung la mající přes 5.000 metrů se dá projet na čtyřech kolech až do oblasti zvané Ladakh, která je podle znalců tibetštější než samotný Tibet okupovaný Čínou.
Hned když jsme sjeli z hor nám do tváří vál tibetský vítr své nekonečné modlitby, které neustále opakují mniši ve svých klášterech, modlitby vytesané do kamenů, modlitby točící se na modlitebních mlýncích a vlajících na barevných praporcích. I zde jsme zažili úžasná dobrodružství - návštěvu mnicha, se kterým jsem se skamarádili v autobuse, a který nám na oplátku za vlídné slovo věnoval celé své odpoledne. Zavedl nás do svého kláštera, naučil tibetskou hru s kamínky a snažil se zodpovědět všechny naše otázky a my zas ty jeho.
Domluvit se v Pákistánu či Indii nebyl problém, vždyť jeden z oficiálních jazyků je angličtina a díky rozkvetlému turismu zde anglicky mluví skoro každý.
Z Ladakhu jsme už jen opatrně propluli Kašmírem plným vojáků, přes Šrínagar, městem hausbótů a lotosových květů do hlavního města Indie, Dillí. Zde jsme 26.srpna letošní vandr zakončili a později konstatovali, že všude v horách dobře, ale v těch našich československých je opravdu, ale opravdu nejlíp. LUKÁŠ NEKLAN
Další fotografie LukyNa a Aničky z této dobrodružné cesty najdete na www.myahory.cz zde
Webové stránky věnované speciálně této expedici najdete zde
K této expedici jsme uspořádali výstavu několika fotografií v kolínské Galerii "Na roštu" foto zde
Dvě fotografie z Giriika Ndarii se dostali i do fotogalerie na Staromštské radnici v Praze v rámci soutěže Štíty Viléma Heckela zde