Sníh i Cibulová louka na Střeše světa - EXPEDICE PAMÍR 2007 - VÝSTUP NA PIK LENINA 7.134 M.N.M.

CÍL EXPEDICE

Pamír je složenina perského spojení Bam-dunja, nebo Bam-jar, což znamená střecha světa, nebo střecha země. Název je oprávněný, průměrná nadmořská výška činí z Pamíru nejvýše položenou oblast na Zemi. Po Himálajích a Karakorámu je třetím nejvyšším pohořím světa. Větší část Pamíru leží v Tadžikistánu, sevřená hranicemi Afghánistánu, Pákistánu, Číny a Kirgizstánu. V nejsevernější oblasti Pamíru, přesněji na hranici Kirgizstánu a Tádžikistánu, leží cíl naší expedice - 7.134 metru vysoký Štít Nezávislosti (Kulaj Istyklol), který ještě před pár lety nesl název Pik Lenina a dodnes se mu neřekne jinak. Pik Lenina je nejdostupnější sedmitisícovka na území bývalého Sovětského svazu, ale nedá se říct, že to je snadná hora. Každým rokem sem směrují kroky několika stovek horolezců nejenom z bývalých post sovětských republik, ale i ze západní Evropy. Často si myslí, že když je to jedna z nejlehčích sedmitisícovek a do základního tábora se dá dojet autem, bude výstup snadný. Opak bývá pravdou. Extrémní vysokohorské podmínky a nadmořská výška horolezce často překvapí. Nutné jsou předchozí zkušenosti, znalost pohybu po ledovcích i fyzická zdatnost. Každý rok se stane na Leninovi nejeden smrtelný úraz. Největší tragédie v historii horolezectví se stala před šestnácti lety právě tady. Ledová lavina zpusobená zemětřesením tehdy v noci zasáhla druhý výškový tábor a smetla ho do ledovcových trhlin. Při tragédii zahynulo čtyřicet tři osob, včetně šesti slovenských horolezců.

ČLENOVÉ EXPEDICE

Ideální období pro výstup na Pik Lenina je zhruba od začátku července do půlky září. My jsme si zvolili termín 19.7.-19.8. 2007. Náš vrcholový team měl šest členů. Tři z horolezeckého oddílu "Přírodní vědy" - Martin Palduš, Michal Jeníček, Jirka Roubínek - a tři z oddílu "Potkali se u Kolína" alias HOPSUK: Katka Ledvinová, Petr Ledvina a Lukáš "Peky" Neklan. Zkušenosti jsme nasbírali nejenom v zimních či letních Tatrách a Alpách, ale vydali se i několikrát do opravdových velehor jako je ruský Kavkaz, kirgizský Than-Shan, pákistánský Karakorám, americké Kordilery či nepálské a indické Himaláje, kde jsme nejenom trekovali a cestovali, ale absolvovali i náročné výstupy na tamější vrcholy.

CESTA DO HOR

Už od pradávna měli lidé neskutečné sny, předsevzetí, touhu něco překonávat a dokázat. Stavět pyramidy, letět do vesmíru, potopit se do nejhlubších podmořských příkopů či zdolávat horské vrcholy. Právě hory se staly cestou pro nás. Cestou přátelství, cestou na níž člověk překonává nejen vrcholy, ale především sama sebe. Zažili jsme toho ve velehorách možná už dost, ale Pamír zustával naší výzvou i velkým snem. Z Čech naše parta vyrazila trošku roztrhaně. Expedice měla trvat skoro celý měsíc, ale běžný zaměstnaný člověk tolik dovolené nemá. To byl důvod, proč jsme se sešli až po několika dnech v jednom z kirgizských měst na úpatí Pamíru. Já vyrazil jako první. Nejenom že času jsem si rezervoval víc než ostatní, ale chtěl jsem ušetrit za letenku a letět až z Kieva. Z Kolína jsem se tam dostal přímým vlakem za dva dny a odtud pak letadlem do Moskvy. V tranzitním prostoru moskevského letište jsem se setkal s Katkou, Petrem a Jirkou. Na rozložených novinách jsme zde strávili nepříjemnou studenou noc. Moc jsme toho nenaspali a ráno odletěli do hlavního města Kirgizstánu - Bishkeku. Po získání úředního povolení pro pohyb v příhraniční zóně s Tádžikistánem a opatření dokumentu pro pobyt v base campu, jsme další noc strávili už luxusněji. Tentokrát na podlaze v ekonomické univerzitě. Další den jsme místním menším letadlem přelétli pohoří Than- Shan, které někteří z nás už navštívili, a ve zdraví přistáli v druhém největším městě Kirgizstánu - Oshi. Po celodenním běhání obrovským tržištěm, kde poznáte tu pravou kirgizskou kulturu, jsme sehnali potřebné potraviny a další věci potřebné do hor. Večer jsme se setkali se zbývajícími členy naší výpravy - Michalem a Martinem - kterým dovolená vyšponová na maximum velela zvolit spoj nejrychlejší.

BASE CAMP NA LUKOVĚ POLIANĚ (CIBULOVÉ LOUCE)

Cesta z Oshe do base campu vedla většinou po prašné silnici horami Than-Shanu a trvala celý den. Přijeli jsme do campu už za hluboké tmy a raní probuzení bylo ohromující: Zelenou trávou, divokou horskou cibulí a květinami porostlá Lukova poliana a nad ní se tyčící sněhem a ledem pokrytý Pamír. Nádhera! Na této vysokohorské louce, která leží v nadmořské výšce kolem 3.600 m.n.m. se nachází přes léto hned několik kirgizských, ruských a uzbeckých base campů. Kromě táborů, které využívají horolezci z celého světa a kde je možné přespat, zakoupit teplé jídlo, objednat si sprchu či domluvit horského vůdce, tu mají své jurty i místní Kirgizové, kteří si tu díky horolezcům z celého světa též něco přivydělají... Strávili jsme zde několik dní, a to kvůli aklimatizaci a taky z důvodů překvapivého sněžení. S místními Kirgizy jsme po večerech zpívali a hráli na kytaru, přes den chodili na menší výlety a vyměňovali si informace a zkušenosti s ostatními horolezci z různých koutů světa. Do prvního výškového tábora - C1, který leží kolem 4.450 m.n.m trvá cesta kolem 6 hodin. Je třeba tam dopravit horolezecké vybavení, stany i jídlo na celou dobu výstupu. Dopravu nákladu většinou za úplatu obstarávají koně a oslíci Kirgizů. Oproti ostatním skupinám, jsme toho neměli tolik, a tak jsme Kirgizům svěřili každý jen kolem 8 kg. Byrokracie vládne i tady. Když si domluvíte nosiče přes vedení base campu zaplatíte za kilogram dva dolary, pokud dojdete za Kirgizama sami, stojí to polovinu. Takhle bych mohl pokračovat s cenami jídla atd. My jsme si vařili sami na plynových vařičích a jen občas si zpestřili jídelníček vydatným jídlem od místních. K naším specialitám patřily bramborová kaše s klobásou či místní totálně lepivé těstoviny se zeleninou. Konečně vyrážíme do C1. Přecházíme celou Lukovu polianu, pak se přes 4.150 m.n.m. vysoké sedlo Poutníků přehoupáváme nad šedý rozpraskaný ledovec táhnoucí se ze samotného Pik Lenina. Nad ledovcem traverzujeme několikakilometrovým suťoviskem až k ledovcové říčce, kterou lze dopoledne jen ladně přeskočit, ale odpoledne je nutno se brodit po kolena ve vodě. Dále už pokračuje cesta přes morénu a neskutečně rozsáhlý ledovec do C1.

VÝSTUP NA PIK LENINA

Možností a taktických plánů jak pokořit pamírskou sedmitisícovku je hned několik. My vybrali variantu, kterou tento rok zvolila drtivá většina horolezců: Výstup přes výškové tábory C1, C2 až do C3 na Pik Razdělnaju a západním hřebenem na vrchol. Tato varianta je samozřejmě podřízena nejenom počasí a fyzické zdatnosti horolezců, ale především aklimatizaci, která je při těchto vysokohorských výstupech zásadní. Vysokohorská aklimatizace spočívá v návyku na nižší obsah kyslíku ve vzduchu, kterého s nadmořskou výškou citelně ubývá. A jak se správně aklimatizovat? Například pro pobyt v táboře C1, který leží ve 4.450 m.n.m. by mohl stačit nějaký výstup na alpskou čtyřtisícovku těsně před odjezdem na expedici. Na pobyt v C2, který leží v 5.420 m.n.m. jsme se museli aklimatizovat už přímo na místě. Znamenalo to se vydat z C1 do C2, tam setrvat pár hodin (třeba si postavit stan) a ten den se opět vrátit do C1.

V dalších dnech už je možné přespat v C2. Sami musíte zhodnotit, jak na vás daná výška po dobu výstupu a v době spánku působí. Pokud nejsou větší potíže, opakujete tento systém i s táborem C3 a samotným vrcholem. Jedna z pouček pro aklimatizaci zní jasně: Horolezec by měl vždy strávit noc níže, než do jaké výšky ten den poprvé vystoupal! Problémy s nedostatečnou aklimatizací bych shrnul pod jeden název a to "vysokohorská nemoc". Je to soubor příznaků, které by vás měly varovat, že nejste ideálně aklimatizováni. Jsou to především silnější bolesti hlavy, které mohou ve vyšším stádiu vést až k otoku mozku a smrti. Dalším projevem nemoci je dušnost, provázená někdy silnějším kašlem. I tento příznak může vést až k tomu nejhoršímu. Je tedy důležité aklimatizaci nepodceňovat. Náš styl mezi C1 a C3 byl čistě alpský, a to znamená, že jsme si při výstupu sami budovali výškové tábory a sami vynášeli potřebné věci.

C1 - první výškový tábor se rozkládá na moréně ledovce přímo pod severní stěnou Lenina a považuje se za jakýsi vysunutý base camp. To znamená, že si zde můžete nejenom pronajmout jeden z místních stanů a svůj si nechat zabalený do vyšších táborů, ale je zde možné zakoupit i teplé jídlo či láhev coca-coly. Z C1 jsme se vydali severní stěnou Lenina do C2. Vycházeli jsme brzy ráno a prsty ve skeletech (plastikové horolezecké boty) nás zpočátku chladily. Jakmile se však slunko opřelo do stěny bylo vše veselejší. Navázáni na lana ve dvojicích jsme se proplétali nebezpečnými ledovcovými trhlinami, často odpočívali a užívali si nádherného výhledu na okolní hory a ledovce. Téměř po celou dobu výstupu nám přálo počasí a ani tento den tomu nebylo jinak. Po nekonečném výstupu do C2 jsme s vypětím sil postavili jen jeden ze tří stanů. Něco málo pojedli, napili se a dle aklimatizačního plánu jsme sestoupili do C1.

Po dvou nocích a vydatném odpočinku jsme opět vystoupali do C2. Námahu nám působila nejen nadmořská výška. Lopatou a cepínem jsme ve sněhu museli pečlivě vykopat takové místo pro stany, aby je neohrozilo zničení větrem nebo zafoukání sněhem. Byla to vysilující práce. Poté jsme došli ke skále kde odtával sníh pro vodu, uvařili si litry čaje, snědli něco jídla a zachumláni ve spacácích ulehli ke spánku. Nejenom mě už od C1 provázely v nočních hodinách bolesti hlavy. Ani zde tomu nebylo jinak. V noci jsem se budil a nemohl zabrat. Hlava bolela jako střep a do rána daleko. Konečně se rozednívá, omrzlý stan ozařují první paprsky slunečného dne. Dali jsme si za cíl dojít do tábora C3 (kolem 6200 m.n.m.), do výšky, kde většina z nás ještě nikdy nebyla. Nešel s námi Petr, který podle předešlých zkušeností z Himalájí poznal, že není ve své kůži a mohl by ohrozit ostatní členy skupiny. Šlo to velmi ztuha, neustále jsem cítil bolesti hlavy, oproti noci to však bylo o něco lepší. Pár kroků výš a odpočinek, opět pár kroků a odpočinek. Cítím, že mi není moc dobře. Jako bych lapal po dechu, a ne a ne se pořádně nadechnout. Boty s mačkami byly težší a težší. Asi po hodině se Martin otáčí a jde dolů za Petrem do C2. Já se jen marně snažím občas natáhnout krok a dohnat ostatní přede mnou. Podaří se mi to až ve třetím výškovém táboře, který leží na západním hřebenu Pik Lenina.

Z tohoto hřebenu, který tvoří hranici mezi Kirgizstánem a Tádžikistánem se nám otevřely úžasné výhledy na stovky dalších vrcholů Pamíru ležících v Tádžikistánu. Byly to pohledy, na které do smrti nezapomenu, byla to odměna za tu dřinu. Můj cíl v tu chvíli nebyl vrchol, ale ten výhled. Na hřebenu značně foukalo a já se v péřových palčákách snažil fotit tu nádheru. V C3 jsme strávili několik desítek minut a pomalu se začali vracet. Několik hodin mi trvalo sestoupit zpět do C2. Sníh na ledovci byl značně rozměklý, stačilo by sebemenší zakopnutí a s mačkami na nohou byste mohli k únavě přihodit další problémy navíc. Někde v rovinatejším úseku jsem si sednul na batoh a odpočíval. Pomalu se mi začaly zavírat oči a hlavou mi probíhalo tolik myšlenek. Brrr, oklepal jsme se, rychle si stoupnul, hlava se točila. Z posledních sil jsem došel zpět do C2. Po delším oddechu se jasně rozhoduji, že výš už nepůjdu. Tělo mi dalo najevo, že tentokrát výš už ne.

Další ráno se všichni vracíme zpět do C1. Tam něco pojíme, uděláme společné foto a já s Kazachy, se kterými jsem se seznámil při výstupu, ještě ten den odcházím do base campu. Katka s Petrem a Jirkou do base campu scházejí o den později. Martin s Michalem si dávají několik dní odpočinek v C1 a opět se vrací do C2, kde nechali postavený stan. Už jen z vyprávění vím, že stan našli roztrhlý se zlomenou tyčkou. Vše si díky své šikovnosti dokázali opravit a další den vystoupali do C3. Po třech velmi nepříjemných a riskantních nocích uprostřed silných sněhových bouří ve výšce kolem 6.130 m.n.m. se oběma podařilo dokončit výstup a stanout na samém vrcholu Pik Nezávislosti 7.134 m.n.m. I když oba byli velmi vyčerpáni a ten den byl vrchol zahalen v mračnách napsali: "Kamarádi..., na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!"

DOBRODRUŽSTVÍ V HORÁCH KYRGYZSTÁNU

Michal s Martinem, kteří už dopředu počítali s tím, že v Kirgizstánu jim jejich dovolená dovolí jen Pik Lenina, se hned po úspěšném výstupu zabalili a odletěli zpět do Čech. Petr s Katkou se z hor Pamíru vydali do neméně úžasných velehor Than- Shanu, kde se nejenom proháněli v koňských sedlech ale i trekovali. Já s Jirkou se po pravé družbě plné vodky a beraního masa s kazašskými horolezci v base campu, nakonec vydali expedičním vozidlem Pinzgauer na 2000 km dlouhou cestu napříč Kirgizstánem, napříč horami Than-Shanu. A právě z této velmi netradiční a dobrodružné cesty divokými horami daleké asijské země, vám popíšeme několik neskutečných zážitků v jednom z príštích vydání Kolínského Presu.                LUKÁŠ NEKLAN

Více fotografií od LukyNa  na www.myahory.cz najdete  zde

Fotografie od Petra na foto.kotys.cz najdete  zde

Fotografie a důležité informace od Michala na www.sodud.net  najdete  zde

Článek o dobrodružné cestě napříč Kirgizstánem, kterou jsme podnikli s Jirkou při cestě z Pik Nezávislosti najdete  zde

Speciální webové stránky EXPEDICE PAMÍR 2007 připravené jen pro tuto akci najdete zde