|
10.2. 2010 20:40 Dnes mám po dlouhé době večer sám pro sebe, Anička s Maťkem je na návštěvě u co skoro rodinky Černých v Praze. Po cestě z práce prozváním přátelé, co chodíme po večerech na skialp nebo běžky. Nemůžu, jsem v práci na mě padá ze všech stran. V jednom na skialpech šlapat po tmě mě dnes moc neláká, co konečně letos zkusit běžky. Zastavuji se cestou domů u garáže, ale nemám klíče, že by zůstali v práci. Nebylo by špatné, nikam bych nemusel. Doma jen po očku koukám, zda někde nejsou klíče od garáže. Nikde nic. Jdu si připravit večeři e ejhle, co to kouká z pod únorového čísla časopisu Krkonoše - klíče. OK, je 19.00, dobrý čas, jdu na to. Nějaké oblečení na pohyb, hůlky a lehkým poklusem mířím ke garáži. Staré rozlepené běžky, nevadí, ještě pojedou. Sotva pár metrů od baráčku nazouvám běžky a nemohu tomu uvěřit. Do dáli se táhne krásně upravená stopa na klasiku i na bruslení. To není možné, hned za barákem, to je jak v Norsku. Mám stopu sám pro sebe, zezačátku se lehce rozbruslím a po chvilce už se dostávám do tempa. Večerní lyžování na Žalý mě připomíná polární záři. Okolní zasněžené louky zas severní pláně kdesi v Kanadě. Střídám lyže, držím si dech a řvu radostí. Letos porvé na běžkách a taková pohoda. Cestou míjím ještě několik dalších odboček na další běžkařské okruhy. Buď ten člověk v rolbě byl připitý, nebo to je běžkař, který se rozhodl, že to letos opravdu rozjede. Před další horskou vesničkou Lánov se pomalu otáčím a ve vajíčku svištím z kopce. Občas zajedu do stopy na klasiku a posiluju břicho a ruce. Nevím proč, ale do mírného kopce mám pocit že zrychluju - mám velkou radost. Blížím se ke konci, v dálce předemnou kličkují tři zajíci, závidím jim tu svobodu ale zároveň se raduji z upravené stopy stejně jako oni. Posledních pár metrů si projíždím stopu v hlubokém sněhu co nejblíže k nám domů. Jsem šťastnej jak blecha a těším se, třeba už zítra ráno :) kdo ví.
|
